HNILIČKA, P. (2005): Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. Era, Brno, 131 s.
Kniha architekta Pavla Hniličky je v současnosti asi nejvýraznějším publikačním počinem věnujícím se tématice suburbanizace na hranici mezi popularizační a odbornou formou. Termín "sídelní kaše" se velmi rychle uchytil v médiích a pronikl jako synonymum anglického výrazu urban sprawl i mezi širší veřejnost. Hlavní zásluhou Hniličkovy knihy je tak bezesporu medializace a upozornění na problematiku suburbanizace v České republice. Kniha je svým charakterem i způsobem zpracování fundovanou esejí o vybraných aspektech suburbanizace ve Spojených státech, Evropě a spíše okrajově také o suburbanizaci české. Řada názorů autora se opírá především o vlastní originální myšlenky zpracované do tří hlavních kapitol knížky s názvy Exodus na předměstí, Hustota osídlení a Tvorba místa. | přidáno dne 3.12.2009

Pozice Pavla Hniličky je v knize mnohokrát jasně vyjádřena a je ryze antisuburbánní a prourbánní. Hnilička považuje suburbia za nemocná místa, kterým chybí diverzita funkcí, což je způsobeno především nedostatečnou hustotou osídlení. Ta ovlivňuje například závislost místních obyvatel na automobilu, neefektivní obslužnost dopravní a technickou inrastrukturou nebo vysoké náklady na správu řídce osídlených oblastí. Právě kapitola věnovaná úvahám o hustotě zalidnění (Hnilička používá termín hustota osídlení, který je však v geografii vyhrazen jinému ukazateli) je podle mého názoru značně diskutabilní a empiricky málo podložená. Autor tvrdí, že zpustošená předměstí netrpí ničím jiným než příliš řídkým suburbánním osídlením, že děti v těchto oblastech nemají možnost získávat sociální kontakty a trpí nedostatečným sociálním vývojem, že veřejnou dopravu lze zavést pouze do oblastí s více než 50 obyvateli na hektar nebo, že malé suburbánní obce dostávají nespravedlivě více peněz než větší a hustěji zalidněná města. Tyto úvahy pro český kontext jednoduše neplatí a nelze souhlasit, že zvýšení předměstské hustoty osídlení z 10-30 obyvatel na hektar na 80-100 obyvatel na hektar je cesta k celkovému zlepšení kvality bydlení na předměstí.

Sídelní síť v zázemí českých měst je několik staletí stará a systém osídlení založený na velkém počtu malých sídel je tradiční kulturní hodnotou českých zemí. Nemůžeme tedy tato sídla přehlížet a tvrdit, že samoty, osady nebo vísky s několika desítkami obyvatel nemají ekonomické oprávnění k fungování. Počet obyvatel naprosté většiny venkovských obcí dnes nedosahuje populačních stavů z průběhu 19. a 20. století a škrcení přílivu obyvatelstva zpět na vesnici by znamenalo další prohlubování ekonomických rozdílů a sociální polarizaci sídelního systému v České republice. Předměstí není město, ale v současnosti spíše vesnice nebo, jak uvádí Hnilička, něco mezi. Právě proto nelze přijmout jako zásadní nástroj na řešení neduhu rozvolněné výstavby, její zahušťování formou výstavby vyšších budov nebo řadových staveb, případně přimíchávání dalších funkcí do sídelní kaše. Těžko si lze představit například využití městského multifunkčního domu s umístěním obchodů nebo služeb do dolních pater vyšší budovy, jak navrhuje Hnilička, do venkovského rezidenčního okrsku. Funkce jednotlivých částí městského organismu jsou vlivem technologických změn v dopravě a komunikaci diverzifikované a suburbánní vesnice mají výrazně rezidenční funkci. Několik takových budov umístěných do center nových satelitních městeček hledá dnes bez výsledku vhodného provozovatele.

Třetí kapitola Hniličkovy knihy je věnována tvorbě místa. Autor uvádí, že hlavním problémem v zázemí velkých měst není samotný proces suburbanizace, ale skutečnost, že se nová suburbánní zástavba zakládá chaoticky a bez urbanistické péče. Kritika omezeného vnímání okolního prostoru a urbanistických koncepcí je směřována do vlastních řad a vyzývá zodpovědné architekty, plánovače a urbanisty k lepší práci se zastavovacími plány nových rezidenčních okrsků. Jako inspiraci Hnilička doporučuje staré plány českých vesnic.

Z geografického pohledu je potřeba učinit ještě jednu obecnější poznámku. Při hodnocení architektury, individualizace společnosti, nedostatečné pozornosti veřejným prostorům nebo měnícího se životního stylu nelze vycházet z lokalizace těchto fenoménů pouze do nových suburbií. Všechny tyto charakteristiky platí pro současnou společnost jako celek a uplatňují se podobnou měrou nejen v nových urbánních a suburbánních lokalitách nové výstavby, ale také v dalších částech naší země bez ohledu na typ sídelního prostředí. Zelené vdovy, organization men a podnikatelské baroko lze objevit stejně pravděpodobně v Jesenici u Prahy jako v novém zahuštěném kondominiu uvnitř vnitřního města.

Kniha Pavla Hniličky je silně inspirována mnoha zahraničními příklady, které jsou tu a tam v textu uvedeny a slouží jako zajímavé součásti knížky. V řadě ohledů si z nich lze vzít příklad a vyvarovat se některých negativních důsledků suburbánního procesu. Doporučení týkající se zahušťování sídel a diverzifikace jejich funkční struktury je nutné diferencovat pro větší obce a velmi malá suburbánní sídla a jejich funkčnost bude potřeba v českých podmínkách doložit alespoň několika úspěšnými pokusy o tento typ řešení.